Véčův zážitníček

          osobní fotogalerie Jiřího Večerka Není důležité, jestli je zážitek příjemný nebo nepříjemný. Hlavně musí být silný, abychom si ho navždy pamatovali.
 

Úvodní stránka  /  DOVOLENÉ A ZÁJEZDY  /  Do království Dolomit s Kudrnou  /  den 7. [túra z průsmyku passo pordoi na vrchol piz boè]


TÚRA Z PRŮSMYKU PASSO PORDOI NA VRCHOL PIZ BOÈ


     Bylo to skoro k nevíře, po předchozích dvou dnech, které byly z meteorologického hlediska poznamenané špatnými podmínkami, nás ráno opět vítala zcela modrá obloha bez jediného mraku. Dnes jsme opouštěli zázemí luxusního kempu Camping Catinaccio Rosengarten ve vesnici Pozza di Fassa [it]. Musím říct, že pěknější kemp jsem zatím neviděl. Troufám si dokonce říci, že jsem jich za svůj dosavadní život navštívil již desítky, ovšem tenhle se mi vryl hluboko do paměti. Ráno před odjezdem tedy přišly na řadu obvyklé činnosti spojené s balením stanu a přípravou na další túru. Po vydatné snídani se vyráželo.
     Naším dnešním cílem byl pokus o výstup na vrchol skupiny Sella [it]. Krajina v okolí se rozkládá v nádherném území Dolomit, jež poskytuje milovníkům hor vše, po čem jejich dobrodružné i romantické duše touží. Malebná dlouhá údolí, sevřená vysokými skalními štíty, vysoko položená horská sedla, oddělující jednotlivé bizarní horské skupiny, jež mají každá své osobité kouzlo. Mezi ostatními horskými skupinami vyniká skupina Sella sráznými stěnami, rozsáhlou náhorní plošinou a vyčnívajícím vrcholem Piz Boè (3152 m n. m.), který připomíná strážní věž nedobytné pevnosti.
     Výchozím místem našeho putování se stalo sedlo Passo Pordoi [it] (2239 m n. m.). Tady se také nacházela spodní stanice lanovky, spojující sedlo a náhorní plošinu Sass Pordoi. Bez námahy jsme sice trochu zbaběle překonali bezmála sedm set výškových metrů, ale na druhou stranu jsme si tím ušetřili spoustu sil a také času. Jelikož se dnes počasí jevilo obzvláště stabilně, bylo by pomalé plahočení pěší stezkou směrem vzhůru spíše na škodu. Velkokapacitní lanovce to trvalo asi deset minut. Horní stanice lanovky přímo sousedí s horskou chatou Rifugio Maria. První věc, která nás kromě okouzlujících panoramatických výhledů hned po vystoupení zaujala, byla čerstvá sněhová nadílka. Jaké překvapení uprostřed horkého léta. Následoval hodinový rozchod. Náhorní plošina je docela rozlehlá a umožňuje pěkný rozhled do všech směrů. Na dohled byly impozantní skalní masivy rozličných tvarů, velikostí i barev, hluboká údolí s podhorskými vesničkami navlečenými jako korálky na klikaté stužce silnice. To podle toho, kterým směrem se člověk díval. Střídání kontrastních hornin rozličného původu a stáří je jednou z příčin neobvyklé pestrosti zdejší krajiny. V těsné blízkosti se nacházely horské skupiny navštívené v předchozích dnech. Rozeklané skalní věže skupiny Sassolungo, zubaté vrcholky skupiny Catinaccio, nepřehlédnutelná Marmolada s typickým ledovcem či dokonce zasněžené vrcholky vzdálených Alp. Taková byla zkrátka krajina kolem Sass Pordoi.
     Od horské chaty Rifugio Maria se cesta k vrcholu ubírala nejdříve mírným klesáním k nedaleké horské chatě Rifugio Forcella Pordoi (2848 m n. m.) nacházející se ve skalní kotlině na křižovatce několika dolomitských vysokohorských cest. Rozcestník u chaty byl osazen mnoha cedulemi. My se vydali ve směru, kterým ukazovala červeně lemovaná šipka s číslem 638, na níž tučně nadepsaným písmem stálo Piz Boè. Od horské chaty jsme kráčeli východním směrem pohodlnou stezkou číslo 627. U první odbočky jsme minuli nalevo směřující cestu k horské chatě Rifugio Boè a pokračovali doprava po červeno-bílé stezce číslo 638. Za normálních podmínek cesta obvykle vede po kamení. Po dnešní sněhové nadílce se nám prostor zmenšil na vyšlapanou cestičku ve sněhu. Naštěstí trasa je velice frekventovaná a soudě podle stop už před námi směřoval k vrcholu nemalý počet turistů. Vrchol je relativně snadno dosažitelný prakticky pro každého. I proto se o něm v mnoha turistických průvodcích píše jako o nejsnadněji přístupné třítisícové hoře v Dolomitech. Stezka nám umožňovala rozmanitý, pestrý výstup s mnohými obměnami nahoru na skály. Přes lehce překonatelné skalní a suťové stupně jsme dosáhli po několika zákrutách vrcholu Piz Boè.
     Přímo na vrcholu ve výšce 3152 metrů stojí horská chata Rifugio Capanna Fassa. Svačina na terase přišla náramně vhod. Jedinými stálými obyvateli kamenitých plání, suťových polí a skalnatých hřebenů jsou Kavčata žlutozobá (Pyrrhocorax graculus). Jelikož tu kromě řídce roztroušených travin prakticky nic neroste, systematicky obléhají osvědčené turistické trasy. Jakmile člověk rozbalil svačinu, hned se slétlo žadonící hejno, které slupne skoro cokoliv. Slunce příjemně hřálo a my se pomalu připravovali na sestup. Během putování jsme byli svědky několika přeletů vrtulníku, který je z hlediska zásobování prakticky jedinou spojnici mezi horskou chatou a civilizací. S velkou pravděpodobností zde instituce nosičů jako třeba ve Vysokých Tatrách není obvyklá.
      Od chaty jsme sestupovali docela příkrým úbočím, kde každý krok vyžadoval rozvahu, až k mělkému zářezu sedla Forcella dai Ciamorces (3110 m n.m.). Stále dolů stezkou číslo 638 po exponované skalní lávce, která probíhá zprvu přímo u skály a je jištěna lanem, pak bez dalších těžkostí zasněženou náhorní plošinou až k další horské chatě Rifugio Boè (2873 m n. m.) u pahorku Col Toron [it] (3110 m n. m.). Odtud se celá naše pěší skupina vracela stezkou číslo 627 směrem k horní stanici lanovky, kde ráno započalo naše putování. Nicméně část se nás u horské chaty Rifugio Forcella Pordoi oddělila. Zatímco my měli v úmyslu sejít úzkou skalní rozsedlinou a poté klikatící se stezkou v suťovém poli zpátky do sedla Passo Pordoi, ostatní volili méně dobrodružný sestup lanovkou. S rychle klesající výškou suťové pole plynule ustupovalo travnatému podkladu. Zanedlouho jsme dorazili do sedla. Jelikož stále zbývalo dostatek času do odjezdu, rozhodl jsem se pro návštěvu válečného památníku Ossario del Pordoi / Sacrario Militare Pordoi [it], který se nachází v úchvatném prostředí na travnatých svazích skupiny Sella, nedaleko sedla Pordoi. Od památníku byl nádherný výhled. Louky voněly a všude v trávě se to hemžilo roztodivným hmyzem. Chvíli jsem jen tak ležel v trávě, pozoroval mraky plující po obloze, poslouchal cvrkot a vychutnával ten božský klid. Program dnešního dne byl téměř zcela vyčerpán. Zbývalo jen přejet na okraj olympijského městečka Cortina D'Ampezzo. Tam se nacházel kemp Camping Cortina, jež se po následující dvě noci stal naším přechodným domovem.