Véčův zážitníček

          osobní fotogalerie Jiřího Večerka Není důležité, jestli je zážitek příjemný nebo nepříjemný. Hlavně musí být silný, abychom si ho navždy pamatovali.
 

Úvodní stránka  /  DOVOLENÉ A ZÁJEZDY  /  Do království Dolomit s Kudrnou  /  den 3. [toulání pod masivem roda di vael a údolím val di fassa]


TOULÁNÍ POD MASIVEM RODA DI VAEL A ÚDOLÍM VAL DI FASSA


     Pod ranní zataženou oblohou vše vypadalo trochu smutně, ovšem důvod k radosti se vždycky najde. Úsměv na tváři nám tak vykouzlil plán dnešního dne. Čekal nás výlet pod masivem Roda di Vael [it], který je součástí horské skupiny Catinaccio [it]. Dolomity jsou po mnoha stránkách zajímavé. Samotné pohoří nemá jednolitý hřeben. Naopak se skládá z mnoha menších, často velmi rozličných horských skupin oddělených širokými údolími s vysoko položenými horskými průsmyky. Oblast charakterizují typické dolomitické prvky jako věžovité vrcholy, srázné stěny, stolový povrch některých masivů, rozeklané skalní hřebeny a takřka bizarní tvary některých štítů.
     Včerejší túra nás měla připravit a správně naladit. Takový malý předkrm. Jeden z hlavních chodů se servíroval dnes. Pěkně nalehko se vyráželo z průsmyku Passo di Costalunga [it] rozkládajícího se ve výšce 1745 metrů. Po udržované horské cestě, která kromě počátečního stoupání ze sedla neskrývala žádné fyzicky náročné záludnosti, ubíhala cesta řídkým lesem velice svižně. Zanedlouho celá naše pěší skupina zdolala úvodních pár set výškových metrů, profil se vyrovnal a my dále postupovali horskými loukami prakticky po vrstevnici. Před námi se otevřely impozantní výhledy do krajiny. Dolomity jsou jedinečným přírodním útvarem, jehož krása zcela jistě uchvátí každého, kdo se k němu jen přiblíží. Při pohledu na nádheru skalního ráje, na majestátní velikány se nejednomu turistovi rozbuší srdce.
     Zamračené počasí se stále nelepšilo, rozsáhlá kupovitá oblačnost se po obloze honila úplně všude. Sotva bychom spočítali okamžiky, kdy se sluneční záře rozlila po malebné horské krajině. Naštěstí to úplně katastroficky nevypadalo a celá scenérie tak alespoň získala na jisté dramatičnosti. Ocelově zbarvená mračna kontrastovala s vysokými skalními masivy. Po hodině a půl chůze po turistické stezce číslo 548 jsme dorazili do prvního opěrného bodu. Tím byla horská bouda Baita Marino Pederiva ležící ve výšce 2275 metrů. S radostí jsme přijali nabídnuté pohodlí tohoto dřevěného stavení, které se nacházelo na terénním zlomu, nedaleko horské chaty Rifugio Roda Di Vael. Malé občerstvení v podobě italského espressa s výborným čokoládovým zákuskem chutnalo náramně. Za pěkného počasí bychom určitě usedli do lehátek a vychutnávali si okouzlující výhledy, nicméně zvedající se studený vítr nás zahnal do útrob boudy.
     Odsud vedly naše kroky mírným traverzem po turistické stezce číslo 541 až do sedla Pael (2330 m n. m.), kde se kříží několik turistických tras. Celý masiv jsme měli stále po naší levici. Mimochodem nedaleko si dnes skupina ferratistů užívala lezení po vrcholcích skalních věží. Ze sedla jsme zamířili doprava po úbočí stezkou "Vial delle Feide" (545b). Úzká pěšina zařízlá do terénu nás postupně mírným klesáním dovedla blíže civilizaci, do střediska Ciampedie. K zemi se mezitím začal snášet slabý letní deštík. Dešťová clona a přicházející mlha bohužel zcela zahalily obzor a bránily plnému rozhledu do údolí Val di Fassa [it], jež se rozkládalo pod námi. Přítomnost vleků, sněhových děl a podobných zařízení dávala tušit, že v zimním období se po zdejších stráních určitě prohánějí lyžaři.
     Od turistické chaty Rifugi Ciampedie (1997 m n. m.) se obvykle schází pod trasou lanovky zalesněným terénem až do vesnice Vigo di Fassa [it]. S ohledem k aktuálnímu vývoji počasí a na terén, který měl následovat, průvodce Rocco usoudil, že by bylo pro všechny bezpečnější jet lanovkou. Všichni se proto rozhodli pro pohodlný přesun do údolí využít této možnosti. Ono ani na výběr nic jiného nebylo. Nicméně podařilo se mi ho přesvědčit, že se umím i v náročnějším terénu pohybovat a že vybavení, jež sebou obvykle na každou túru vláčím, je dostatečné, abych mohl dolů sejít po svých. Klesání do údolí nebylo nijak náročné. Pravdou je, že místy rozbahněný povrch stezky vyžadoval pevný a jistý krok. Celou trasu, která měla podle ukazatelů trvat okolo devadesáti minut, se mi podařilo zdolat za polovinu času. Nesmírně jsem si to užíval. Od země stoupala svěží lesní vůně, to jak se vlivem změny počasí začala odpařovat voda a v podobě oblaků páry stoupala vzhůru. Jelikož už v dnešním programu nebylo kromě čekání na večeři nic v plánu a také vzhledem ke skutečnosti, že se náš kemp nacházel v sousední vesnici Pozza di Fassa [it], rozhodl jsem se s návratem nijak nespěchat. Jako rozumné mi přišlo projít si pěkně celou vesnici a pokud by to šlo zapadnout do nějaké hospůdky. Měl jsem vcelku štěstí a po chvíli jsem opravdu narazil na útulnou kavárničku. Po šálku výborného italského espressa se zákuskem a krátkém rozhovoru s místním osazenstvem přišel čas na návrat. Mezitím přestalo pršet. Slabá půlhodina pěšky podél silnice mě dělila od našeho kempu. Tím byl završen bezmála šestihodinový výlet. Následovala večeře a příprava na seznamovací večírek.